6. kapitola

30. dubna 2011 v 14:43 | Luci |  Je tohle můj život?
" Cože? " Sirius vykulil své velké šedé oči a zaplála mu v nich radost. " To je úžasné B.! Co to bylo za vzpomínku?"
Rozesmála jsem se jeho nadšení. " Byla to vzpomínka na tebe."
" A co v ní bylo? Povídej B. !" zdál se byl silně rozrušen představou že v ní je on.
" Byli jsme na pláži u moře, ty ses smál a zářil jsi štěstím. Chtěl jsi mě zrovna políbit. A vzpomněla jsem si na Tichošlápka, tedy, tvou přezdívku."
" První krůček k navrácení paměti, lásko," řekl, a já jsem přemýšlela jak je možné, že člověk, který je vám vším najednou zmizí z vašeho života. Ale... říkala jsem si, tak se to děje i v normálním životě. Není kvůli tomu zapotřebí ztráta paměti. Lidé nám mizí z života neustále, v té chvíli je pro nás jen důležité, jak moc byl pro nás důležitý.
" Siriusi...?" potichu jsem se jej zeptala a přerušila tím jeho dobrosrdečnou řeč o to jak se mi vrátí paměť, jak to bude zase úžasné atd.
" Copak se?"
Rozhlédla jsem se po setmělé krajině a otřásla se.
" Jak dlouuho tu ještě budeme muset čekat ?" uvědomovala jsem si, že mě miloval, tedy pardón, miluje, ale vážně jsem tady nechtěla trávit další půl hodinu posloucháním o tom jak to bude úžasné až zase budu jeho " stárá dobrá Blackie". Bylo mi nepříjemné když mi tak připomínal že jsem byla někdo jiný. A je to jen tím, že jsem se změnila na někoho jiného , nebo býval vždycky tak nudný?"
Odpověděl s úsměvem, který mu ještě stále udržovalo pomyšlení, že se vše vrátí zpět, že vše bude jako předtím než se mi stalo ta nehoda " Asi by tu měli-"
" Už tady někoho poslali," řekl klidný hlas za škřípení otevírající se brány a já se překvapeně podívala na člověka který to vyslovil. Brumbál měl dlouhé vousy, křišťálově modré oči za půlměsícovými brýlemi, byl to člověk, ze kterého jste mohli cítit jeho moudrost. A já ho mšla vždy ráda, protože jsem s ním často probírala své " bleskové" problémy.
Zářivě jsem se na něj usmála a podala mu ruku. " Profesore! Jsem tak ráda že vás vidím! Vy každým rokem jenom mládnete," mrkla jsem na něj.
Lišácky mu zajiskřilo v očích. " Blackie, jsem rád že tě vidím! Slyšel jsem o tvé ztrátě paměti. Musíš za mnou v tomto týdnu přijít a budeme se věnovat tomu, ale i "bleskovému problému", ano?"
" Jistě pane profesore, už se na to těším. Zase mi pošlete dopis, kdy mi sdělíte datum a čas?"
" Ano," vlídně se na mě usmál.
V té chvíli postoupil dopředu Sirius. " Dobrý večer, pane řediteli."
Brumbál se na něj zaměřil a místo aby opětoval jeho pozdrav, díval se na něj zkoumavým pohledem. " Co se stalo, pane Blacku? Máte nějaké problémy? Vypadaté unaveně." Očividně si o něj dělal starost.
" Nic vážného, pane řediteli. Black vám to poví na vaší schůzce, pokud bude chtít, ale děkuji za starost," pokusil se usmát, ale jako by i počásí vědělo, že to jenom hraje, v tu chvíli zafoukal prudce vítr. " Ale dělám si starosti o Black. Má rozedřené ruce, stalo se to poté, co jsme se o chvíli zdrželi ve vlaku a pak nám nešli otevřít dveře, ale naštěstí jsme se z tama nakonec dostali, ale B. se zranila," ach, už je to tady pomyslela jsem si.
Brumbál se podíval na mé ruce, které mi před pár hodinami Sirius obvázal lemem své košile. " Proč jsi mi to neřekla, Blackie?" podíval se na mě lehce vyčítavě.
" Nic to není," řekla jsem. " Sirius přehání. Dělá si moc starostí. Lily mi to v jídelně uzdraví ," když jsem mluvila o Siriovi, vrhla jsem na něj letmý zlehčující úšklebek. " Pokud jde o mě hrozně přehání. Nedávno jsem si píchla třísku a on mě už chtěl odvézt k Mungovi, " uchechtla jsem se. Nevěděla jsem jestli se tohle někdy stalo, ale dovedla jsem si představit jak vyvádí.
" Může to být moc bolestivé zranění B.! Co kdyby se to zanítilo!" vrhl na mě vyčítavý pohled. Aha, asi se něco takového už stalo.
" Vidíte? " zachechtala jsem se, za ruku si Siria přitáhla a pocuchala mu vlasy. " Není to tak hrozné. Jen pár škrábanců."
Viděla jsem, že se Brumbál ještě pořád směje té historce, když už měl na tváři jen malý úsměv, řekl mi: " Aspoň se na to podívám. Uzdravím vám to. "
Stále mě s velice dobrosrdčným výrazem sledoval, když jsem si zkřehlými a zmrzlými prsty odhrnovala obvaz aneb Siriovu košili.
Brumbál se nad mou dlaní sklonil, uznale pokývl na Siria s " Velice dobré čistící kouzlo pane Blacku," mi vyléčil jediným mávnutím hůlky ruku. Ani jizvy nezbyly.
" Děkuji," předběhl mě Sirius.
" Za nic," pokývl Brumbál.
Už jsem se doslovně klepala zimou. " Nevím jestli to tady pana profesora nepohorší, ale už mám pekelně zmrzlý zadek. Nemohli bychom jít?"
Brumbál se zachichotal a odpovšdšl " Ano, mé pozadí už také protestuje, takže poslechneme naše pozadí a půjdeme do hradu."
Sirius sč na mě udiveně zadíval, ale pak se jen uchechtl, vzal mě za ruku, kterou jsem skoro necítila a šli jsme za Brumbálem po cestičce do hradu.
Na louce se pokojně popásali testrálové, kteří vezli ostatní studenty do hradu. Překvapilo mě, že jsem je viděla. " Sirie?" zeptala jsem se.
" Ano?" pokýl hlavou na znamení že se můžu ptát.
" Já jsem někoho viděla zemřít?" hlas se mi třásl, kdo ví, jestli zimou a nebo strachem, co jsem viděla.
Trochu klopýtl. " Cože? Ty je vidíš?" na chvíli se odmlčel. " Ne... Tedy, já nevím, že by jsi někoho viděla umřít... Asi se stalo něco, co jsi mi neřekla." Vypadal opravdu hodně zmateně a trochu ukřivděně.
" Ty vole," vyletělo ze mě. " Kdo jsem vlastně byla?
" Byla jsi ten nejlepší člověk, co jsem kdy poznal," ujistil mě, ale já ho neposlouchala. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je možné, že jsem byla špatná ve svém-. Bože! Říkala jsem si, málem jsem použila ve svém minulém životě, ale to je pořád ten stejný život! Já jsem pořád já, ne? Srdce mi teď tlouklo tak rychle a tak hlasitě, že to musel slyšet i Sirius. No tak! Uklidni se B.! Dýchej!
Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že až budu ležet v posteli, tak nad tím budu zase přemýšlet, ale teď na to nebyl čas. Už jsem došli do hradu, vystoupali ty dlouhé schody a já už jsem slyšela hlasy mých spolužáků ve velké síni.
" Jdeme? " zastavil se Sirius, aby na mě pohlédl. Když viděl, jak zkroušeně se tvářím, pomalu se ke mě otočil, vzal mě jemně za obě ruky a povzbudivě je stiskl. " Všechno bude v pořádku... Přísáhám," jemně se na mě usmál. Jen lehce povytáhl koutky a mě náhle nepřipadal až tak nudný... byl spíš takový... uklidňující. Ano, to bylo ono! Když jsem tak stála naproti němu a dívala se do jeho tváře, prostupoval mě klid až do morku kostí. Takže když se natáhl, úplně pomaloučku, abych mohla uhnout, kdybych chtěla, zvedla jsem naše ruky až k úrovni našich ramen a zvedla hlavu k jeho tváři , černé vlasy mu rámovali obličej a oči mu zářily, když mě políbil, necítila jsem motýlky v břiše, ani létat jiskry, ale bylo to nesmírně klidné a zvláštním způsobem vážné. Ani se nepokoušel vniknout mi jazykem do pusy, ale když mě horkými rty líbal na krku, naskočila mi husí kůže. Když ale-
Ve chvíli kdy jsem blaženě vzdychla otevřely se dveře a my se ocitly před zrakem všech tří kolejí. Sirius může být rád! Po tomhle nikdo nebude pochybovat o tom, že jsme spolu.
Tichošlápek odlepil rty od mého krku a vzhléhl, já jsem se taky zadívala do Velké síně. Oči všech studentů byly upřené na nás. Zahlédla jsem Lily a Jamese, jak se na mě spokojeně usmívají, rádi, že jsme se zase " dali dohromady". Celá zmijozelská kolej na nás zírala s odporem, vždyť není nic nechutnějšího, než když se dva příšerní nebelvíráci líbají před celou školou. Zrudla jsem až po kořínky vlasů.
V tom jsem ale uviděla osobu co otevřela dveře. profesorka McGonagallová!A tváří se jako bůh vzteku.
Zpoza rtů sevřených tak pevně, že jsem si nebyla jistá, jestli vůbec nějaké má procedila jen: " Pane Blacku, slečno Whiteová, běžte ke svému stolu nebo dostanete na další týen trest!"
Podívala jsem se na Siriuse. Nevypadal nejak pobouřeně nebo jako by se cítil ztrapněný. Právě naopak. Prohrábl si své černé vlasy, laskyplně na mě pohledl a doslova mě provlekl kolem McGonagollové mezi teď už šumící studenty. Dobře, Sirius si chce hrát na dokonalý púar, kterému evadí že na nás všichni zírají? Jak chce.
Zavěsila jsem se na něj a zářivě se usmála. I když to bylo snazší, stále jsem byla nadšená, když jsme došli k Jamesovi a Lily. Sedli jsme si vedle nich a já jsem Siriovi jemně vykroutila ruku ze sevření.
" Bože můj!" vyhrkla jsem na Jamese a Lily, kteří se chechtali, až se za břicho popadali. " To bylo tak trapné!"
Lily se na mě uculila a mrkla jedním svým zeleným okem. " Nebylo to tak hrozné! Lidi na to zapomenou, až se stane něco ještě většího."
" To doufám," odfrkla jsem si a doopravdy jsem si to od srdce přála.Kdybych tehdy věděla, že zapomenou na tohle zase kvůli mě, nepřála bych si to. Vlastně bych za tohle byla ráda.
Odhodila jsem si černé vlasy z obličeje a zeptala se Lils " To už je konec? Promeškali jsme celou hostinu? Kdy to zmizí?"
Lily mi cosi odpověděla, ale já jsem ji neposlouchala. Nemohla jsem pochopit, jak může být Sirius tak v pohodě!Vrhla jsem na něj vyčítavý pohled a on, když ho zachytil si jen povzdechl. Polkl plnou pusu dortu a pokusil se překřičet už zase hlučící jídelnu " Dýchej, B.. Ono se to uklidní. nebylo to tak hrozné."
Bla bla bla.Odvrátila jsem od něj tvář a skřížila své útlé nohy do tureckého sedu. Záda jsem měla rovné jako pravítko, ještě víc než normálně. To víte, dřív mě rodiče o prázdninách nutili do balet. Ne že by mi to nešlo, právě naopak, šlo mi to samo, ale oni to chtěli a tak jsem to musela na protest nenávidět, ale ještě mi z té doby zbylo to držení těla.
Neměla jsem už na jídlo chuť, takže jsem sledovala Jamese, jak se snaží naproti mě překonat rekord v jezení sirupových košíčků. Rozesmála jsem se, protože vypadal jako křeček. Zvrátila jsem hlavu dozadu a dosytosti se smála.
Když jsem se znovu podívala na Jamese, sjel mi pohled na někoho, kdo mě sledoval tak upřeně, že mě to překvapilo. Díval se na mě temnýma očima. Nemohla jsem z něj odtrhnout pohled, bylo to jako by mě zhypnotizoval, ale mě to bylo jedno. Chtěla jsem se na něj dívat. Něčím mě nebezpečně přitahoval už takhle z dálky. Připadalo mi, jako bych se topila, topila v jeho očích. Najednou se pousmál, což vypadalo podivně. A já si všimla, jak je pohledný. Něl výraznou hranatou čelist, plné rty a kouzelné oči. Vlasy měl kratší než Sirius, ale vlnily se mu. A najednou jsem zjistila, že jsem se uličnicky rozesmála, přejela si prstem přes rty a odvrátila pohled.
Nebyla jsem si jistá, jaká jsem byla předtím, ale na jedno jsem si mohla vsadit. Nebudu se tento rok nudit.

Někdo si možná uvědomí, jak moc jim na někom záleželo až když je ztratí. Pro jiné je zase dobré oprostit se od vzpomínek a poslouchat, co jim říká srdce, protože někteří lidé stojí za to, abychm pro ně obětovali vše, tyto lidé nemusí být snadné získat, ale čím těžší to bude, tím sladší bude odměna, pamatujte na to.
 

5. kapitola

28. dubna 2011 v 20:43 | Luci |  Je tohle můj život?
Sirius lomcoval dveřmi, ale byly pevně zavřené.
" Ty na druhé straně! " i když se obávám, že jsem to nevysvětlila dost srozumitelně a asi to pod vlivem stresu i zkomolila, ale on mi rozuměl.
Běžel rychlými kroky a zatáhl za dveře, které se konečně otevřely.
Kmitl po mě očima.
" Rychle, skoč! " zavelel ale mé svaly ztuhly.
" Nezvládnu to, jede moc rychle! "
Opravdu. Krajina kolem nás ubíhala tak rychle, že jsem se ani nestačila nadát a viděla jsem konec Prasinek kousek před sebou.
" Skoč!" nenechám tě si něco udělat!" zadíval se mi pevně do očí. " Věř mi!"
A já skočila...
Odrazila jsem se od schůdků a vzduchem jsem se jen neslyšně kmitla. Pád byl tak rychlý že jsem jej ani nevnímala. Potom jsem dopadla na zem, na všechny čtyři. Nohy byly v pořádku, ale do rukou se mi zarylo množství kamínků, které mi rozedřely dlaně. Cítila jsem pronikavou bolest.
Za ani ne pár sekund jsem slyšela jak Sirius skáče.
Byl hned u mě.
" Jsi v pořádku?" zeptal se mě a já začala vnímat okolí. Byl teplý letní večer. Kolem nás rostlo množství stromů, které se nad námi skláněli jako by chtěly taky nějak projevit svou starost.
" Asi- asi ano," vykoktala jsem, a snažila se vyškrábat na nohy. Sirius mi podal ruku a já natáhla svou.
Sykl, když uviděl, že je zakrvácená, rozedřená a je v ní štěrk. Ochranitelsky mě vytáhl na nohy, přdržel si mou dlaň těsně u očí, aby na ni dobře viděl v houstnoucí tmě.
" Budeme muset zajít za Poppy," zamračil se, já viděla, jak se jeho obočí nakrčilo a nad ním se mu udělaly drobně ďolíčky. Jak ten byl kouzelný!
" Ne! Je to v pořádku. Až budeme na hradě tak si to od Lils nechám vyčistit a to stačí."
Usmála jsem se. Chtěla jsem ho uchlácholit, ale myslím že prokoukl, jak pekelně v tom škubalo, a že mi teče krev a kape na zem. Zašklebila jsem se. N Nechej toho, Siriusi Blacku! Nesnaž se mi číst myšlenky! Jsem v pořádku."
Zaškaredil se a chystal se odseknout, ale já jej utnula. " Je to v pohodě, Sirie."
Šedé oči měl pobouřené a myslím že chtěl uplatnit své majetnické sklony, ale pak si uvědomil, že jsme jen přátelé. Tmavé konečky vlasů se mu třepotali ve vánku a zkřivil se mu obličj, když si to uvědomil.
" Dobře, jdeme," řekl sevřeným hlasem a já ho sledovala, jak se natahuje ke své košili a já si na chvíli bláhově zadoufala, že si ji sundá. No jo, já vím! Ale pořád jsem ještě byla holka v pubertě, a on měl nepochybně úžasně vypracované svaly. Ale pak si utrhl podlouhlý kus látky, a já věděla že mi s tím asi chce obvázat ruce.
" Neumím ty rány zacelit, ale alespoň je můžu vyčistit. Takže... jsi připravená?" jeho hluboký hlas mi vemlouval do duše díru, volající po něm.
" Jo, jen do toho." Povzbudila jsem ho a pozvedla jsem koutky úst, abych ho povzbudila.
" Bude to bolet," upozornil mě se svěšenými koutky a sledoval mě, jako by doufal že se zoufale rozbrečím a vrhnu se k němu.
" Neboj se," teď už jsem se doopravdy zasmála jeho váhavosti. " Bojíš se víc než já," pořád jsem se zubila.
Zadíval se na mě. " Tak, jdeme na to." Snažil se povzbudit sám sebe.
" Zlato," dodala jsem žertovným tonem, ale Sirius už v mysli řekl kouzlo, a já ucítila bolest. Bylo to neco mezi vymýváním kyselinou a drhnutím hrubým kartáčem. Vyjekla jsem a prudce zavřela oči.
Když jsem je otevřela, měla jsem tváře mokré od slz. Podívala jsem se do Siriusovy trpící tváře. Vsadím se, že mu bylo hůř než mě.
" Hmmm?" broukla jsem mu do tváře. Ruce teď měl na mých ramenech a měl je teplé jako by byl v horečce.
" Nesnáším když vidím že tě něco bolí," odpověděl na mou nevyřčenou otázku.
" Jsi v pořádku? " Starostlivě jsem si ho prohlédla. Ruce už mě tolik nebolely, byly to čisté rány.
Rozesmál se " Ty jsi trdlo! Ty se ptáš mě?" pořád se smál. " To může napadnout jen tebe."
" Jasně," šťouchla jsem ho loktem. " Tak pojď, ať tam jsme do setmění, ty jeden kasanovo."
Sirius se na mě vážně podíval. " Něměl jsem žádnou jinou holku než tebe už od té doby, co jsem se do tebe zamiloval, což bylo o několik měsíců předtím než jsme se dali dohromady."
" Vážně?" podivila jsem se. " Ty jo, ty jsi věrný jako Brownie," zachechtala jsem se. " Brownie je-"
" Vím kdo je Brownie," zarazil mě a usmál se. " Dokonce jsem na něm i jel," pochlubil se.
" To si ze mě utahuješ!" vyhrkla jsem, protože Brownie, můj kůň, na sebe nechtěl pustit nikoho už od té doby, co jsem byla málá.
" Ne, opravdu! Byl jsem u vás tehdy na prázdninách, bylo to v zimě minulý rok. Tvoji rodiče mě opravdu srdečně přivítali. Byli jsme ve vaší chatě u moře. Bylo celou dobu úplně nádherně a my jsme celé dny chodili po plážích, hrželi se za ruce, koupali se v moři a slunili se. Bylo to úžasné! Je to jedna z mých nejoblíbenějších částí z celého mého života. Tehdy jsme často leželi večer na pláži, dívali se na západ slunce a líbali se dokud jsme neus-" náhle se na mě znepokojeně podíval, jako by čekal, že ho vytahám za uši, za to že řekl něco takového a ten uvolněný a sladký zamilovaný úsměv mu zmizel z tváře.
Na chvíli jsem se zarazila, bylo zvláštní slyšet ho o mě takhle mluvit, když jsem si to nepamatovala, ale nevadilo mi to. Bylo krásné slyšet jeho plný hlas, jak popisuje ty hezké časy. " Dokud jsme neusnuli," dokončila jsem za něj a usmála se, jak jsem se, když jsem se na to teď zpětně podívala tvářila celou dobu.
Pomalu jsem ho vzala za velkou ruku, jako bych utěšovala vyděšené dítě a nechtěla ho vystrašit. " Siri, mě nevadí že mi tohle povídáš. Chci od tebe slyšet celou pravdu, o tom jak to tehdy bylo. Nikdo jiný to neví. Neočekávám že mi to řekneš dned hnes, ale chci slyšet celou pravdu.
Tvář, kterou měl do té doby užasle skloněnou k našim spojeným rukám zvedl a podíval se na mě s celo odzbrojující silou jeho šedých očí. " Vím... ona...ty... ty jsi to po mě chtěla už tenkrát, ještě než jsme se dali dohromady. Slibuji ti to i teď. "
Když jsme se zastavili, protože Sirius se tak zarazil, stáli jsme zrovna u rozlehlé louky, prašná cesta vedla skrz ni a my jsme stájí hned vedle sebe a důvěrně se drželi.
Zvedla jsem ruku a jemně, jen hřbetem ruky ho pohladila po tváři. Přivřel oči a jemně vydechl.
" Tak jsi mi chyběla," přiznal šeptem.
Mlčky jsem mu tam ještě chvíli podržela ruku a pak jsem ji stáhla. Pramínky prstů mi proudilo do břicha hejno motýlků.
" Jdeme," ruku jsem nechala v jeho. Přece s ním mám "jako" chodit, ne?
V klidném tichu, jako bychom spolu strávili už hodiny a hodiny rozhovorů a už nepotřebovali slova, jsme se kráčeli k hradu.
Když jsme došli k bráně hradu, Sirius dvakrát poťukal hůlkou na bránu, asi aby signalizoval, že jsme tu. Hleděla jsem na něj s důvěrou, ať už to bude jakýkoliv tres, nebo vynadaní, Sirius se bude snažit co nejvíc ho snížit. A Kdo jiný kromě Tichošlápka by to dokázal?
" Tichošlápku ?" zeptala jsem se ohromeně.
Klidně na mě pohlédl a nevzrušeně se zeptal " Copak je B."
Vyhulil oči až když rozšifroval můj výraz.
" Bože můj !" zakryla jsem si obličej dlaněmi a tím jsem ruku vyškubla z té jeho. Ve tmě se mi vždy líp přemýšlelo. Ale Sirius byl vyděšen co se stalo.
Snažil se mi odtrhnout ruce z tváře ale já je tam křečovitě držela.
" B. ! Black, co se děje?"
Když jsem uslyšela tón jeho klasu pomalu jsem sundala ruce z obličeje. Možná že to nevypadalo tak šokujícně, ale pro mě to byl ten největší šok! První navrácená vzpomínka! Protože to, co se stalo, nebyla jen přezdívka! V té chvíli mi v hlavě kmitla vzpomínka... obraz jeho tváře doširoka se zubící opálené tváře naproti moři a natahující se po polibku.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do jeho rozrušených očí.
" Měla jsem svou první vzpomínku," vyhrkla jsem.

5. kapitola

16. října 2010 v 21:22 | Luci |  Hot vs. cold
Laura vykročila na schody a nedůvěřivě se podívala na Taye, když se schody před ní zničehonic posunuly...   Mrkl na ni a vzal ji pod loktem za ruku.
Tess něco klevetila a bezstarostně si vykračovala, jako by to byla ta nejnormálnější vec světě.
Stoupaly po schodech, pořád dál a dál, až do pátého patra, kde Tess prudce zabočila a Laura vešla do zářivě osvětlené chodby, kde byla spousta krásných veselých neutrálních obrazů.
Cítila jak vykulila oči a Tayler se vedle ní zachechtal.
" Měla bys vidět svůj výraz," zíral na ni a s ušklebkem na tváři jí zatáhl za ruku, aby šla dál.
" Jo, dobrý. Jen se mi to tady zdá.. moc nestrašidelné ...."
" Jo, to jo," uznal a zakřenil se.
Tessa se zdála být netrpělivá. Stála na místě, a podupávala nohou.
" Už jdeme, " ujistila jsem ji.
Znovu jsme vykročili za Tess. S jemnou ironií si Laura pomyslela, že v té chvíli, kdy Tess vydávala jen jednoslabičné rozkazi a s divným chladným výrazem ve tváři kráčí před nimi, vypadá spíš jako zmijozelačka.
Když mě poučili o tom, jak se tě dostanu dovnitř, a odpověděli na otázku chrliči, vešli jsme a já jsem vydechla úžasem.
Byla to vzdušnám místnost, kde se na zemi i na stropě zrcadlily hvězdy. Vlastně se nacházely ve věži... Bylo vidět, že se jsou v té nejvíce studijně založené koleji, protože některé části stěny byly pokryty knihovničkamy, vedle stolů, které byly rčeny k učení..  Dominantou místnosti přesto byla bílá socha Howeny z Havraspáru, která přísně shlížela na všechny přítomné. Oblouková vysoká okna byly s výhledem na hory, a ona se tam jen překvapeně vydala. V tmě se tam rýsovaly hory a na nebi zářily hvězdy.
" Je to krásné, že?" otázal se těsně za ní Taylor, až nadskočila, jak se lekla.
Zahihňal se.
" Ano, je to moc hezké," potvrdila s úsměvem.
Dívaly se a stály vedle sebe, dokud je Tess neodtáhla na čalouněné křesla, která byla modro- bronzová jako vše kolem.
" Nechceš se na nic zeptat?" podivila se Tess, protože kdyby tu ona byla nová, měla by sto tisíc otázek, a byla překvapená, že se nic neptá.
" Ale ano," rozhodla  se, že se jich zeptá, přece to nemohlo být nic špatného, ne?
" Pokračuj," pobídla ji Tess.
" Proč jste se tvářily vyděšeně, když jsem šla za Ashem?"
Je to venku, pomyslela si a čekala na odpoveď.
Oba obrátily oči jinam, ale když viděli, že pořád čeká na odpověď, Tess se na ni otočila a pomalu vysvětlovala, jako by ji to stálo nesmírné úsilí.
" On je zlý, Lauro. Od té doby, co je s Raddlem je to ještě horší... Přetahuje ho na svou stranu," zdálo se, že je to pro ně téma nanejvýš nepříjemné.
Laura na ni zůstala překvapeně zírat. Ash a zlý? O Tomovi věděla.... cítila to v něm...  přímo z něj! Nevěděla jak jim to vysvětlit.
" Není zlí!"
Tay se na ni pochybovačně podíval.
" Opravdu. Je to jenom maska. Matka ho nutí aby byl takový, jaký být nechce!"
" Lauro, ty ho neznáš. Možná že se na tebe snažil zapůsobit, snažil se ukázat v lepším světle, ale my ho známe šest let!Víme jaký je líp než ty! Věř mi... ale hlavně se od něj nenechej zapříst do těch sítí...!" upřel na mě zelené oči s čarovnou intenzitou.
" Nic o něm nevíte!" ale v hlavě se mi začaly honit pochybnosti... Co když byl zlý?  Co když jenom uměl dobře hrát? Co když byla jedna z mnoha?
Znala ho jeden den, ale zdálo se jí to jako několik týdnů...
Chvíli ještě opatrně diskutovali na jiné téma, načeš se Laura vydala  do postele, spolu s Tess, ktérá zamyšleně mlčela a kousala se do rtu, jak se soustředila na své vnitřní myšlenkové pochody.
Laura cítila Ashův pohled a vnímala pomocí svých schopností, jak krčí starostlivě obočí a oči má přišpendlené na jejich zádech.
Vyšly až úplně nahoru a zabočili do pravých dveří. Tess otevřela a hned se k nim obrátily zraky všech přítomných dívek.  Představily se a Laura si je uložila jako černovlasou Katherin, blonďatou Elis a sestřenice Marisu a Katie, obě světle hnědovlasé a Laura se vesele usmála na Katie, která se na ni obvzlášť přátelsky zakřenila.
S podivem se podívala na postel, kde už měla vybalené pyžamo a zubní kartáček spolu s ostatními toaletními potřebami a ostatní věci už také měla roztříděné do skříňky, podle barvy, jak to měla ráda.
Katie, která jí byla velice sympatická ji zavedla do koupelky, která byla hned v pokoji, vzadu za všemi postelemi. Zpod hustých řas na ni zamrkaly zeleno-hnědé oči. Ale Laura vnímala vše jako v oparu.
Ostatní dívky se jásavě bavily o uplynutých prázdninách a ona mezi nimi zaslechla brebentit Tess.
Potom už si lehla do postele, a ještě než ostatní zmlkly, už spala...
 


4. kapitola

30. září 2010 v 18:27 | Luci |  Je tohle můj život?
" Za prvé: Blíží se bouřka... " vyletělo ze mě, a já jsem se přikrčila, když jsem uslyšela hrom.
" To zvládneš," uklidňovala mě Lily.
" Dnes se to nestane!" ujistil mě Sirius.
James mě jenom poplácal konejšivě po rameni.
" A za druhé: něco se stalo!" divoce jsem se rozhlížela, a čekala na odezvu.. Ale nic se nestalo, ostatní se jen zatvářily nechápavě a překvapeně na mě zírali.
" Co se stalo Blackie?"
" Já nevím, něco!" nevěděla jsem, jak to vysvětlit. " Bylo to, jako by si moje tělo najednou vzpomnělo... Nebylo to, jako že by se mi vyjevily vzpomínky, ale spíš, jako by se moje tělo přesunulo pod vládu mozku, který znal Siriuse, který věděl že je normální, že mě objímá."
Nevysvětlila jsem to správně, ale nevěděla jsem, co jiného na to říct. Jak to vysvětlit.
" Ty jsi si vzpomněla?" vydechl SIrius se zvláštním výrazem ve tváři.
" Ne, moje tělo si vzpomnělo."
Sledovali mě překvapivě přemýšlivě.
"Co to znamená..?" zeptala se Lily.
No jistě, Lily, věděla jsem, že na to musí přijít, nebo mi nedá pokoj.
Ale tak strašně špatně se mi přemýšlelo, když byla bouřka! Srdce mi bylo jako splačené, a měla jsem pocit, že jsem zavřená v krabici, odkud se nemohu dostat: jako bych byla zavřená v železné bedně a jen čekala až se to stane.
" Nemám ani tušení," přiznala jsem. " Ale je to tak matoucí!"
Dech se mi zadrhával v hrdle.
" Cukrátka... Kupte si cukrátka," ozvalo se z chodby a my slyšely jak lomozí vozík po chodbě.
Bylo to rychlé probuzení z té najaté bubliny.
Sirius se na mě poíval starostlivýma očima. " Koupím něco na zub... Sedni si, ano?!"
Zmizel za dveřmi a ona už slyšela jak rozmlouvá s prodavačkou. Smála se, a on se o to taky pokusil. Jen já jsem cítila tu jemnou faleš v jeho rádoby klidném hlase.
Posadila jsem se, ale váhavě jsem si přitáhla nohy k sobě a pevně je objala.
Lily s Jamesem se na mě podívali, trochu ustaraně, a pak mě s povzdechem a výměnou pohledů napodobyli.
" Je to lepší?" Lily přimhouřila smaragdové oči.
Poslouchala jsem. Ano, už jsem neslyšela tak výrazně, jak to ze mě vysává energii ani brnění prstů: přestávalo to.
" Ano," strnule jsem přikývla. " Už je skoro konec."
" Dobře," Lily se  nervózně usmála.
Jamie se zdál skleslý, ale v příští chvíly mu už na tváři zazářil ten lyšácký úsměv. Sedl si ke mě  a vzal mě kolem ramen, já jsem se trochu klátila, ale když je někdo takové sluníčko, není možné být smutný.
" Dnes je špatný den, ale v noci to zapijeme a bude to lepší, uvidíš!" zakřenil se a pak vybuchl smíchy. " Ještě mě budeš prosit, abys mohla jít do postrele, pokud se tam vůbec dostaneš!"
Usmála jsem se. " Dobře, už si můžeš jít sednout zpět. Asi si na chvíli zdřímnu."
Mrkla jsem na něj a on se ušklíbl.
Opřela jsem se o okno, a jakmile přestala bouře, usnula jsem jako špalek.

Probudil mě Siriův hlas, který do mě neco valil a jemně se mnou třásl...
" No jo, už vstávám," zachraptěla jsem ještě rozespalá, a celá udivená jsem zjistila, že jsem zabalená do pevného klubíčka.
 Otevřela jsem oči. Vypadalo to, že Lily a James už šli. Jsme tady sami, uvědomala jsem si podivně vylekaná.
" Už jsme v Prasinkách, pospěš si," usmál se na mě. " Nebo nám ujedou kočáry a my budeme muset šlapat pěšky jako minulý rok.. Pamatuješ? " v jeho hlasde zazníval smích.
Zavrtěla jsem hlavou, ale musela jsem být veselá, když on byl.
" Aha, vlastně... Nepamatuješ," tvář mu na chvíli stvrdla, ale pak zase změkla.
" Tehdy jsem tě musel více než polovinu cesty nést v náručí, protože ty jsi spadla, a vyvrtla si kotník?" vzpomínal, s myslí daleko. " Největší průšvih na tom ale byl, že jsme se vzaceli z vánočních prázdnin, nikoli letních, takže jsme mrzli."
" Ano," uvědomila jsem si překvapeně a zařehtala jsem se, " na tu zimu si pamatuji, jen ten pocit, nic víc.. "
Hleděl na mě se zvláštním tichým uznáním v očích.
" Je todivné, víš? Je to, jako by mi někdo násilím vygumoval z hlavy vzpomínky. Ale i když bych chtěla... prostě tam nejsou.." koutky mi klesly.
" Máš to těžké..." pohladil mě po ruce, od ramene až to dlaň. " Vím že to nědělaš schválně, ale bolí to... Byla jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě, a stále jsi, ale těď mám najednou předstírat, jako že se moc neznáme...?" rukou si zajel do havranových vlasů a mě to tak dojalo... Toužila jsem mu pomoct...
" " Nemůžu s tím nic dělat, je mi to lítoi... Ale chtěla bych, chtěla bych aby ses cítil líp... Nám oběma ale asi nezbude nic jiného než doufat v budoucnost."
A v té chvíli se vlak pohnul a já spadla Siriovi přímo do klína.
Rychle jsem zase vyskočila na nohy, ještě pořád trochu zrudlá,  a dívala jsem se, jk krajina kolem nás uhání.
 " Cože?  Co se děje Siri?" vyděšeně jsem se k němu otočila, ale on kulil oči stejně jako já.
" Asi jsme tu zůstali moc dlouho. Vlak odjíždí. Pojď, musíme rychle vyskočit! "  rozeběhli jsme se ke dveřím...
Ale ty nešli otevřít, a já jsem se začala bát...




Zatmění- fotky 5

12. srpna 2010 v 13:33 | Luci |  Eclipse
zatmění
zatmění
zatmění

Zatmění- fotky 4

12. srpna 2010 v 13:28 | Luci |  Eclipse
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění

Zatmění- fotky 3

12. srpna 2010 v 13:21 | Luci |  Eclipse
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění

Zatmění- fotky 2

12. srpna 2010 v 13:14 | Luci |  Eclipse
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění

Zatmění- fotky 1

12. srpna 2010 v 13:05 | Luci |  Eclipse
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění

Zatmění- fotky

12. srpna 2010 v 12:58 | Luci |  Eclipse
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění
zatmění

Kam dál